Petr Zeman: Afrika? No problem… (str.64)

„Jednou měli dávat nějaký výjimečně dobrý pořad, tak jsem vyrazil dřív, abych urval to svoje pohodlný křeslo, když nemůžu sedět. Jídelna byla napěchovaná k prasknutí. Lidi, kteří si nedošli ani na oběd a nechali se obskakovat, se sem nechali přivézt. Přehodil jsem se přes opěradlo židle a ptal se, o co běží ? Tušil jsem nějakou srandu. „No přeci Tutovka.“ Chvíli jsem civěl na tu hru peněz, ani jsem tomu moc nerozuměl. Vtom se
na obrazovce objevila taková plexibedna a v ní asi třičtvrtě milionu! A v tu chvíli nastal rambajz! Nemocným prudce stoupla hladina adrenalinu,
nevětranou místností se šířil pach potu smíšený s pachem sprejů slabšího pohlaví. Začali se překřikovat, kdo by co s těmi tisíci udělal. Titíž nešťastníci, kteří ještě před chvílí chtěli umřít a kdyby to bylo možný, tak ještě před tím podpálit grunt, aby z něj nikdo nic neměl… Najednou jsem si uvědomil, že jsem z nich vlastně nejbohatší. Jen nemám ty potištěný papírky…
Vetřela se i myšlenka, co kdyby tu bednu z obrazovky podali právě mně. Asi bych je podělil a něco si nechal domů. Jenže pak bych cestou potkal cikánku
s dítětem, kterou druh vyhodil a nemá co jíst…opilce, který už nemá ani na cigaretu… Přijel bych za svým Honzíkem a řek mu: „Člověče, tak jsem ti měl před pár dny třičtvrtě milionu…ale nějak mi z toho nic nezbylo…Jó, vlastně, tady jsem ti koupil ty bonbony za jedenáct, co máš tak rád…! A znám novej fór, chceš ho říct? V kamerunským špitále si lidi, když je jim těžko, zpívají.“