Díl 3.: Lázeňský švihák

Navlékl jsem si moji starou azbestovou košili proti úpalu a vyrazil na výlet
do lázní. S mým hroznýšem Killem Billem jsme si tam domluvili takovou menší
schůzi. Už na zastávce tramvaje jsem začal pociťovat silné haluze. Čísla se
mění, lidé zůstávají, stověžaté tramvaje. Ztrápeně jsem vykřikl: „Kristova
noho!“ V bazaru už mi slečna podávala krabici s nápisem PLASTOVÉ NOHY KRISTOVY.
Alespoň budu mít dárky pro kamarády. V lázních bylo rušno. Pro podladění
atmosféry tam nějaký chromý, ale do fialového koberce vkusně zabalený stařec
předváděl úchvatný tanec s kozou, cvikýř jeden. Zastavil jsem se u pramene a při
úporné snaze prostrčit velblouda uchem lázeňského kalíšku náhle zpozoroval, že
vřídlo zřídlo. Všichni kolemjdoucí se chytli za nosy, aby na okamžik zastavili
dech. Ozvalo se nenápadné „plop“ a hroznýš vyplul z roury právě včas. Strařec ve
fialovém koberci se přišel zblízka podívat, co se to děje. Hroznýš mu
slovensky potichu zadrmolil: „Já jsem Prase. Těší mě.“ Stařec se skutálel
z kopce jako deset tisíc míčů z hory Fu Yu. Všichni kolemjdoucí si pustily nosy,
zatleskali a pomalu se rozcházeli. Unavení tím extempóre jsme si s Killem Billem
sedli na mez a s chutí se zakousli do plastových nohou Kristových. Hroznýš mi
vyprávěl o tom, že sousedi mají podezření na těhotenství prasete Klause a
oprávněně se strachují, jak rozšířit kompost. Dohodli jsme se, že jim za pomoci
telefaxu nabídneme pomoc a až do večera jsme se pak bavili válením sudů.