Díl 14.: Wo ist mein Heim?

„Herdek filet,“ zaklel cvikýř Klaus prostě a zvedl se z louže. Kikimorinka se rozhodla plout dále v načatém kursu a zaměřila se na dva kolemjdoucí pány, jenž vyzřívali poněkud vetše, plus jako by měli pod kabáty narvané pytlíky plné bramborového granulátu. Kikimorinka nápadně zamávala na jednoho z plašmušek pomocí svých dlouhých řas a už byli u nás. „Wer ist Kůňuď, bitte šén?“ pokusila se naše lejdy navázat zdvořilý rozhovor a ti nejvšímavější čtenáři s nočním viděním by mohli postřehnout nepatrné rejdění špičky jejího jazýčku po vnitřní straně rtů, opět jejích. „Nicht mehr, nicht mehr, ich bin vehrkehr herr von Klaus,“ vystřihl nesmyslnou poklonu Kill Bill, jenom, aby něco zaprebendil. „Vodjeď, ty pokaňhaná kysno,“ ozvalo se tajemné, neviditelné a v tomto příběhu znovu se již nikdy neobjevivší Kill Billovo alterego. Kill Bill rázem na krátkou chvíli zmlkl a zpytoval jazyk. „Himbajs, o co jde?“ zeptal se konečně bázlivě jeden ze dvou domorodců, kteří nás pozorovali, jak když jelen s kozorohem užasle zírají na tři fenky milující se v neckách plných čokolády na vaření. „Hošové, hledáme Kůňudě, ať už je co to je, pod zemí nebo ve vodě, má doma almárku plnou run, a až je najdeme, vypijem rum,“ zabásnil z plna hrdla páně prase Klaus. Muž po pravici druhého muže vytáhl z žebradla v podobě ohavné masovky s bužírkama průsvitnou láhev bez nálepky a zašeptal, jako by chtěl zakřičet: „na zdaróvije!“ Upil něco hnědého obsahu a oba pak odešli bez dalšího. Rozhlédli jsme se, ale široko daleko byly jen pláně bez – pro naši momentální potřebu – valného obsahu. „Tady to vypadá jako někde u Svojkovic,“ hodil jsem žabku do tmavomodrého jezírka. To byl zcela nečekaně celkem dobrý tah. Žabka zahrála všemi barvami a odletěla do vesmíru. Kukačka se jen pousmála, nabrala z jezírka vodu do své pistole a všechny nás notně pokropila. Pak pozvedla svůj meč. Její oči zmizely. Z dálky se ozvalo dunění tisíce bambusových bubnů. V Kukaččině šepotu jsme začali rozeznávat jednotlivá slova: „Vylezeš z jeskyně ven na slunce… tam tě uvítáme s náručí voňavých květin a zvířecích mláďat… Kůňuď si zatancuje s partičkou neuvěřitelných… smrt buržoustům… malá cedule s X… znamení řidiči a jiskry od podložky…“ Rituál tiše skončil a bylo nám jasné, kam povedou naše další kroky.