Díl 15.: Šalingrad

Zastávka autobusu na malém náměstíčku vypadala docela útulně, ale něco na ní nesedělo, abychom však byli úplní, je třeba dodat, že něco jiného na ní i sedělo. Byl to vypravěč pohádek. „Kukurukuků, jmenuju se Prubíř a kdo jsi ty,“ zkusil novou dekadentní libůstku Kill Bill, až jsem se musel uculit. „Já jsem vypravěč pohádek,“ pronesl takovým melancholicky středověkým hlasem jako zvon vypravěč pohádek. „Pověz nám pohádku,“ zažadonila Kikimorinka a mrkla na ostatní, jako kdyby měla už měsíc neštovice a jednou by se taky bez keců ráda podrbala. „Dneska už stejně nic nejede, vy jeleni z hor,“ zatroubil na nás skunk Blbobřich zpod lehce nadzvednutého víka kanálu a rychle zmizel v podzemních dutinách království smrdutosti. „Běž si vytřít vomáčkou, ty nafouklej špicle,“ vykryl Blbobřicha Kill Bill a zatvářil se zevrubně.

„Hojtotam,“ povzbudil cvikýř Klaus Killa Billa, jenž záhy třímal v dlani něco ošklivého. „Tóšogu harigató,“ smečovala Kukačka a sklidila celou guerillovou zahrádku nechápavých pohledů. „Nemyslím, že Klaus umí japonsky,“ glosoval jsem znalecky celou situaci s nadzvednutým obočím. Kill Bill mrštil svým paklíkem čehosi nepěkného směrem ke kanálu, ale nemělo to žádný efekt. „Trapas,“ zakroutil krkem vypravěč pohádek bez potřeby další evaluace celé této plytké a nejapné chvíle. „Fakt nejede? Pověz nám pohádku,“ chytila Kikimorinka příležitost do lapačky. „Posaďte se,“ vyzval nás vypravěč pohádek a v tu chvíli nebylo možné pochybovat o tom, že kulturní klenoty Muhehe se chystají svléknout si své spoďáry přímo před našimi smysly. Kukačka si rozbalila malý černý kobereček s tmavě modrými fosforeskujícími ornamenty, v tureckém sedu načala pěkný špalek tureckého tlamolepu a zamlaskala tak tiše, že dva červi chrápající kousek pod jízdním řádem vyvěšeným na prkenné vývěsce jen zachrumrali a spali dál. Prase Klaus elegantně zaplul do kupky shrabků a nohou hozenou přes nohu naznačil světu, že je v pohodě a „ready“. Kikimorinka nemohla vmžiku nerozložit svou extravagantní oranžovou teleskopickou postrybářskou [1] stoličku a uvelebit se na ní roznožmo. Kill Bill se prostě omotal o větev a já zasednul na středně velký polstrovaný špalek, který tam odkudsi náhle přiskotačil. Náměstíčko ztichlo a ovzduším se pomalu vznášela pohádka z nejpodivuhodnějších, tak, jak se na kulturu Muhehe sluší a patří…

[1] pozn. autora: Příběh se odehrává v roce 1408 strychninského kalendáře platného výnosem v celém Svobodném státu Muhehe. V této době byl již rybolov dávno považován za holý nesmysl. Legendární kapr Švuňk onehdy politicky vymezil předmětnou záležitost zhruba takto: „Rybaření, to je činnost bezzubá, srabská, zelená jako zkažená piha v kolečku gothaje. Osoby rybaření se oddávající činí stejně, jako kdyby s hlavou ve vlastní řiti hasili pěnovým přístrojem pálení žáhy a pak se divili divným skvrnám na svém obličeji.“ Jeho souputnice štika Václavka glosovala rybaření takto: „Ptáme se, zda může být lidská malost ještě menší. Zdá se nám, že už nemůže. A pak jednoho krásného mlhavého rána spatříme na břehu vodoteče ty mátohy, ty hašašíry pachtící se v bahně za vidinou hromádky kostí našich kamarádů. Vidíme ty tuhé soustavy kazových tkání, které nemají na víc, než tupě zírat na břehu celé dny a čekat, až se naplní nesmysl a esenciální hovadství jejich počínání. A říkáme si – ne, tehdy jsme se ukvapili. Tak až teď… teď už lidská malost menší být opravdu nemůže…“