Díl 31.: Krasohrad

„Jedém z kopce, plecháči!“ držel si kšiltovku Kill Bill, zatímco jsme si to hasili na motokole směrem ke krasohradu. Kukačka se přes prasklé sklíčko mých slunečních brýlí zahleděla směrem k nebi a pronesla svým typickým kouzelnickým hlasem: „Slnko robí frky. Skoky do tmy. Márno šedivá!“

V tu chvíli se nad krasohradem přísně zahřmělo a vypadalo to na další zranění v době míru. Přes mlhu bylo sotva vidět do kopce, na který jsme s námahou kašpárkovali. „Tak to je přísná!“ zaujal střevhbitě stanovisko Prase Klaus do mobilu. „Senziš!“ zahlásila Kikimorinka při pohledu na dřevěná, důkladně uzavřená vrata, zdobená vyřezávanými hlavami netopýrů a obrostlá listovím černomodrého pýru, který celosvětově již od dob Ramsese II. symbolizuje něco zásadního. „Bezviš!“ kontroval jsem nadšení z dávno pozapomenutého umění.

Nedbale jsem zaparkoval motokolo kdovíkam, zatímco Prase Klaus prověřil čelem pevnost vrat. Nepohla se ani čuť. „Tady nepomůže ani skřítek klíčožrout,“ uznal nepropustnost vstupu do krasohradu Kill Bill a odtančil za nejbližší keřík poslouchat na walkmanu Solid Base a kalit čaču. „Tsss. Co se týče takových pitičárniček, tak na tom já si ulítávám,“ okomentovala Kukačka obtížnost hacknutelnosti dveří na úrovni nula a jala se podrobněji zkoumat zapeklité dekorace. Než přetočil Kill Bill šestihrannou dřevěnou tužkou svou kazetu na začátek, správné zaklínadlo bylo na světě. „Horská cibule. Roste zejména na některých úpatích,“ pronesla pohrdlivě Kukačka na adresu triviální hádanky v podobě zašlé kresby nenápadně skryté pod šlahouny pýru a předstoupila před vrata v dostatečné vzdálenosti.

„Хъӕдындз!“ zařvala a máchla svojí vrkošmírovou kouzelnou hůlkou pro pokročilé před sebe. Vrata se se skřípěním pootevřela a jeden po druhém jsme do nich nakročili. Středně velké prázdné nádvoří vrzalo ve švech a geometrické tvary jednotlivých hradních křídel se sbíhaly k chodbě vedoucí do útrob této architektonické anomálie. Cedule nás varovala: „Pro dostatečné pochopení jinakosti a odlišného vnímání krásy i reality respektujte prosím svůj osobitý dress code.“ Spiklenecky jsme na sebe mrkli a v rychlosti každý zapluli za jeden z mnoha poloztrouchnivělých tratmanců, které zde byly za tímto účelem rozmístěny.

Kill Bill vytančil jako první, jako obvykle ve svém svátečním bledězeleném satanském hávu zdobeném nenápadnou infografikou o vývoji mizivé populace divokých myší v jihozápadní části Tuvalu. Kikimorinka se definitivně dala na punk a její rozedrané černé nožičkáče překrývala rovnotvará sukně sahající jí po kotníky, přičemž brnění ozdobené pyramidami a beztvarou bezbarvou čepici by ještě před několika měsíci neumístila ani do koše, natož na sebe. Prase Klaus se předvedl v elegantním tlustém plášti, zatímco Kukačka skrývala modromodrý kvalitní svetr určený pro zdejší věčně listopadové počasí pod kouzelnickým pláštěm rámovaným otisky vlkodlačích dásní a úryvků básní v zapomenutých jazycích. Já normálně.

Prokráčeli jsme chodbou až na konec. Tam na nočním stolku ležel plátěný sáček plný právě zralé odrůdové fejchui.

„Zatoulaný vovoce!“ pronesli jsme bezděčně sborově v nadšení provázejícím nález dalšího z nezbytných artefaktů.

(pokračování příště)