Díl 10.: Daemon attack

Po vydatné svačině jsme opustili lokál na jedno středně velké náměstí. To dusno na nás dolehlo, jako když si špekatá babička prasete Klause (cvikýřství mají odedávna v genech) po obědě hupsne na přepěchovanou matraci, po okrajích zdobenou ručně malovanými psími zuby. Dech zpomalil, tep zrychlil. Projevilo se na nás rapidní klima Muhehe. „Chechm rechm uhdla trech,“ zaječel z křoví můj posedlý hroznýš Kill Bill. „Vida vida vidárum, zaklínadlo pomůže nám na cestě k runám tajemným,“ utrousila nadšeně ze sna drobek Kikimorinka. „Ale hovnajs,“ utřel jsem dav sarkastickou tečkou, ani se nepokoušeje o pro Američany nezbytný sacharinový úsměv: „Dusí se rybí kostí.“

Kukačka v lesklém červeném pláštíku a s přitažlivými černými ornamenty rozkreslenými po tvářích se však mezitím již inspirovala a uprostřed hořícího pentagramu ladně tančila a v transu vykřikovala účinné fráze neznámých kouzel. Dále si pamatuji, jak se z protější strany náměstí přibližovali čtyři rudí pekelní démoni, velcí jako baráci, v lennonkách a rozverně posypaní tunami třpytek vyrobených pravděpodobně z drcených vánočních ozdob, které se do země Muhehe za tímto účelem vydatně dovážely. Jeden dům za druhým mocně nakousávaly plameny, zkáza se blížila jako těžká deprese s každým dalším spucovaným žloutkovým věnečkem. „Já jsem Prase, vy prasopsi,“ dopustil se Kill Bill logické chyby v ubohé snaze oponovat peklu drzostí a sex-appealem, jehož se mu beztak zoufale nedostávalo.

„Do kanálu!“ zavelela Kikimorinka. „Když metal, tak v Muhehe,“ pomyslel jsem si prostopášně. Hupsli jsme tam jak zkažená vejce do štrůdlu. A rovnou do příbytku skunka Blbobřicha. „Fuck off fašos, ty smradlavá kdoule,“ vysoukal ze sebe poslední výškrabek empatie Kill Bill. Obě překrásné dívčice, já i naši dva zvířecí souputníci jsme byli z příbytku do minuty vykázáni. Tmavé, vlhké a lepkavé chodby měly dělat společnost naší další pouti…