Díl 11.: Kanálem

Vyjma nepříznivého životního prostředí v kanále jsme měli ještě jeden problém. Hroznýš Kill Bill vypil všechno, co v příbytku skunka Blbobřicha během té minuty, po kterou jsme se tam koordinovali, našel. Jako správný šukač beden si dal na hlavu červený kapesník, celý si vlezl do perforovaného igelitového sáčku a s výkřikem „Já jsem Belmondo!“ skočil šipku do páchnoucí žbluňkavé psí žbrďoly, která se líně valila smradem kanáliště. Vzájemně jsme si zaklepali na čela a dělali, jako nic. Na první křižovatce jsme se s cvikýřem Killem Billem opět setkali. Připlul na staré ždímající pračce značky Mora Transport a vyřvával jako potulný pastevec kytar všechny sloky oplzlé písně „Já jsem z Kutné Hory koudelníkův prasyn“. „Hej, to je moje píseň,“ ozval se nabubřele prase Klaus.

„Já jsem Prase, hehehe,“ odvětil mimoňsky Kill Bill a odždímal si to hnán severovýchodním podzemním větrem rámusensky pryč. S nadějí, že se snad ještě setkáme, pokročili jsme chodbou podle šipek s nápisy „Muzeum“ a „Hlíva“. „Proč ty houby na stropě tolik vibrujou?“ zeptala se Kikimorinka tak nevinně, až z toho Klaus uronil slzu a já jí něžně vtisknul pusu na tvář. To jsme ještě nevěděli, že budeme v tratolišti chodeb bloudit a ztrácet se další úmorné dny a noci. Všechny chodby nakonec vždy vedly na křižovatku, kde jsme se setkali s Killem Billem osedlavšího Moru Transport. Po odpočinku, který nám nepomohl, depresi, která se zvětšovala a výčitkám, s nimiž jsme si stále více neuměli poradit, nastal jakoby zlom. Rozhodli jsme se celou prekérní situaci vyřešit rituálem znesvěcených.

Na oné bludné křižovatce jsme si každý z nás, tedy kromě Kill Billa, který brázdil kanály, jak když morče na provázku získá stavební uzávěru na salátové pole, k zápěstí uvázali ariadninu nit, zavřeli oči a věnovali veškeré zbytky našich energií pekelnému soustředění. Když už se zdi začaly potit a voda v kanále houstnout, Kukačce vyšlehl z očí nepopsatelný záblesk. V extázi vykřikla kouzelné zaklínadlo. „HUCHUGRUACH!“

A kouzelnou hůlkou vyrobenou z nejvyššího pahýlu doupného Dubu Vrkošmíru šprtnula do jantarové hlavy laponské dračice vytesané do pohyblivého kamene shlížejícího na nás ze stropu oné kobky. Když jsme se probudili, seděli jsme ještě trochu omámení před branou podzemního muzea. Všude kolem nás šustily lišejníky a na leknínovém listu ležel Kill Bill v perforovaném sáčku, měl zavřených všech devatenáct očí a vypadalo to s ním nejistě.