Díl 19.: Zpožďo

Trochu jsme v tom bistru vytuhli. Otázku, jestli příčinou rozpeku byla výstižnost, hloubka a sarkastická pravdivost posledních výroků nejautentičtějších činovníků naší párty, ponechme stranou. Jakmile jsme si hodili šlaufek, přišlo na nás spaní a to nás, paradoxně, posunulo v příběhu kupředu.

K úplně obyčejným dveřím barvy slonové kosti, jaké se používaly v sedmdesátých letech pro osazení futer místností pro zaměstnance, přichází tlupa roztomilých gangsterů. Já, tmavomodrá lesní metalová nestvůra, Kill Bill, vždyzfetovaný hroznýš plný lidových mouder, cvikýřovité prase Klaus – jakákoliv práce v ceně výše láce, Kukačka, potetovaná čarodějka z nejlepší čtvrti a Kikimorinka, zatím se nijak výrazně neprojevivší postava. Kill Bill zatluče hlavou do dveří a ty se otevírají. „Už vás očekávám, maladjoži,“ pronáší Kůňuď, ale ve snové poloprůhledné mlze ho není vůbec vidět, natož slyšet. „Máme zpožďo,“ pronáší s omluvným úsměvem Kikimorinka a rázem se ocitáme před národní lingvistickou komisí. Předsedkyní senátu je zlá pidlooká baba zabalená v hávu černého kašle. Její výrok ovšem překvapí: „Jménem lingvistického polovojenského soudu Svobodného státu Muhehe vás, slečno Kikimorinko, tímto vyhlašuji vítězkou národní soutěže o nejroztomilejší slovo roku. Vyhráváte megapack blech a večeři s Kůňuďem pro šest osob.“ Kikimorince se trochu nataví všech jejích deset prstenů z kalené oceli,  a vypadá to, jako by začínala získávat trochu kouzelnických zkušeností. Blížíme se zešeřelou ulicí k jedné pasáži. „Proč vám překááááží, láska z pasáží, proč jsem hned, chuligáááán?“ zaskučel Kill Bill a hned dostal od Prasete kopytem jednu do čelistě. „Neprovokuj boha,“ eufemisticky, ale strašně drsným tónem procedil rypákem prase Klaus a na nebi se jen tak na znamení souhlasu objevil naznačený vztyčený palec. „Já tě taky pořád nebuzíruju! To se na to můžu krajc vajc…“ odvětil načuřeně Kill Bill a začal si zase – tentokrát raději v duchu – pobrukovat nějakou hitovku.

Prudce vzbuzeni z hlubokého spánku, vyrazili jsme lítačky od Hadrabána a Kukačka spěšně zvolala, jako by nám něco mohlo uniknout, „hej, hej, ta pasáž, tam jsme přeci byli…“ a kroky našich podrážek měly protentokrát zcela jasno.