Díl 20.: Vteřina zapomnění

Město se zšeřilo a zapadlo světlezeleným sněhem nevýrazné jitrocelové vůně. Kráčeli bychom pomalu a potichu, skoro jako by na nás něco dolehlo, nebýt ovšem věčných průpovídek, kterými nás častoval můj neúnavný hroznýš Kill Bill. „Dobrý večer vespolek, dnes vám ale lautr fagot sluší ten hexnšůs, bejby,“ počastoval například komplimentem jednu neviditelnou kolemjdoucí, až se studem začervenala jako citroň.

Onen osudný průjezd vypadal jinak. Neon již vytekl docela a z bahnité ulice se linuly davy vražedných didaktických transformací. Prase Klaus se rozehnal svými kopyty, až jejich první řada odpadla do bahně, jako když metla lidstva sfoukne piliny z vánočního cukroví do zapomenutého koryta odpadlíků z polorytířského řádu paprnošů. Druhá řada didaktických transformací již nebyla tak odbytná. Kill Bill na ně vyplázl svůj černý jazyk a Kikimorinka coby začátečnice marně zkusila letmé kouzlo za pomoci broušených ocelových prstenů.

Už to s námi vypadalo zle, ale náhle se třikrát zahřmělo a nastala strašně dávná vteřina zapomnění. Oči Kukačky zazářily a tetování na její paži ve tvaru heptagramu několikrát změnilo barvu, ostatně jako při každém jejím větším kouzelnickém výkonu. Celé okolí naší party zasáhla průtrž bílého písku, a na obloze vyprskly šedé šmouhy. Země praskala jako tuřín zasažený bucharem a z kolem prolétávajícího hejna sněžných volavek popadala pírka touhy. Didaktické transformace se s každou kapkou Kukaččiny krve hroutily k zemi a padaly do čerstvých tektonických poruch. Létající vůdkyně didaktických transformací ale s úšklebkem držela prst na spoušti nádrže hrozivých ekvivalentních megatun trinitrotoluenu. „Klikni a chcípni!“ zařval prase Klaus výhrůžně na tu fašistickou potvoru. „Srdce říká ano, rozum říká ne,“ zahlásila neznámá neprůhledná postava, která už se nejspíš v tomto příběhu nikdy více neobjeví.

Kukačka z posledních sil upřela svůj pohled na královnu stvůr. „Clavus contra spiritus!“ Poslední a největší jednooká létající koule zasažená tupým hřebíkem velikosti dvousetleté sekvoje se poroučela do propasti a my se s pocitem viny seběhli kolem naší kouzelnice, jejíž drobná postava se tak necitlivě sesunula do kaluže barvy nálevu z lisovaných šípkovníků…