Díl 25.: Střípky

Ucítil, nebo uslyšel jsem lehký slastný povzdech? Čí byl? Ve své něžnosti drsný hlas Kukačky promlouval tiché fráze v neznámé řeči. Nepravidelný tep zklidňoval mou mysl a v blížící se nepřítomnosti přinášel obrazy, jejichž výměna za pořádný krajíc institucionalizovaného vzdělání by byla pošetilá jako pouštní hyena pruhovaná krhavá, která i se svými bodlinami na zubech zkouší nafukovat balónky a vytvářet z nich paradeviantní schizma…

Hebké polštářky mezi drápy velkých tlap křehce tiskly svršky skleněných kláves a vznikající tóny svou výstižností připomínaly luční kobylku, která v polozamračeném odpoledni z nudy hraje odlehčenou snítkou bodláku na ohromné padající kapky deště prosvícené odlesky duhy v odstínech zářijové šedi.

Nikdo neví, jak moc je to dávno, a vlastně je to úplně jedno. Byla to doba před městy, jejichž konce se dnes unavenými tempy ztrácejí v rádoby vroucně plujících zátočinách nekonečné sídelní kaše. Malá Kukačka se v červených střevících a čafčím utíkáčku vykulila z kupy tkanin a divoši na protějším kopci znenadání uslyšeli roztomilé zavytí. Před vchodem do doupěte stál třísetletý dub vrkošmír a jakmile se k němu Kukačka přiblížila, na její ramena se sneslo několik pestrobarevných motýlů.

Skloňování slova tma: dlouhá tma, delší tma, nejdelší tma.

Stožár vysokého napětí v lánech ovsa. A nedaleko Ostrov a na něm skautský tábor. Bezobsažné šumění rozdrobeného obrazu, jako když na ARD odvysílali poslední večerní reprízu a nastala dlouhá tma vyplněná nakřáplou sklenkou plnou napodobeniny Cinzana.

„Mecheche, brekeke, cibuli nakrájej na malé drobno, jsem paňár z tuzexu, že mi není rovno,“ rapoval Kill Bill s přisátým zvonem na odpady na svém čele jako by mu šouplo a na rameni třímal megakazeťák, z něhož na celé okolí vyhrávali Culture Beat. „Nemysli si, nejsem žádnééj anděl! Minulosti chci se jen smát! Oujé, jé, jé, můžeš klidně spát…“ vyřvával hroznýš jeden ze svých oblíbených singalongů, třeskutě tančil a měl vysmáto podle vzoru lečo.

„Zkripleně!“ zanadával jsem ztěžka, zatímco mé rozlepující se oči sotva rozpoznávaly bledé jitro na tak trochu jiných tvářích mých čtyř společníků a společnic. Bezděčně jsem na svém krku nahmatal obrovské nasáklé klubko obvazu umotaného z nekonečných tajných zásob nesterilní gázy. Zatímco prase Klaus a Kikimorinka seděli na zemi a vázali si na tkaničkách zbytečné námořnické uzly, rozpačité setkání mého pohledu s Kukaččinými zarudlými zornicemi tak nějak korespondovalo s hromadami střepů, které se válely všude kolem a voněly po zelenině.

„Co to je ksakru za bugr?“ zeptal jsem se namáhavě, jako by to snad bylo důležité. „Spíš co to bylo,“ vzdychla Kikimorinka a metalové kruhy pod jejíma očima krásně zaladily s tunami jejích ocelových ozdob, které během posledních týdnů vyměnila za původní nevkusný šmoulajdový equipment. „A co to teda bylo?“ pouštěl jsem dál žilou absurdnímu rozhovoru. Sotva znatelným závanem spálené bukové borky můj pohled opět upoutaly Kukaččiny oteklé rty a její pohled, který připomínal elán rozverného kuřete, jež řídítky své koloběžky nevědomky nabourá do zasviněného prodejního pultu Kentucky Fried Chicken. „Jantarový karfiol.“

(pokračování příště)